Včera jsem vydržel se sebezapřením sledovat prezidenskou superdebatu na Primě. Chvílemi mi bylo opravdu do pláče, zejména při komentářích války na Ukrajině a exkurzích do názorového spektra kandidátů, kdy některé odpovědi připomínaly schůzi celostátního výboru SSM, respektive KSČ. O slibech nemožného pro kohokoli ani nemluvím.

Nemálo mě vyděsil i stěžejní bod programu ve smyslu až mě zvolíte, odvolám vládu – to má být budoucí prezident?

Za mě je rozhodně vítězem včerejšího klání pan senátor Fischer. Obávám se, že přesto, že některé kandidáty znám osobně a u dalších jsem poctivě sledoval jejich anamnézu a názory, skončím asi stejně jako velká většina voličů v rozpačité volbě nejmenšího zla.

Jistě vím jen to, že nechci, aby se z hradu stala další divize Agrofertu a pokračoval nenápadný posun hradní politiky k pozdním 80. létům, která jsem zažil již takřka dospělý a na rozdíl od mnohých na ně nevzpomínám s nostalgií (snad jen, že mi bylo o 40 let méně ).